Babi, jak jste to mysleli s tím důchodem? Nemysleli.

O dotované nezodpovědnosti seniorstva a o tom, že přijde chvíle, kdy právnímu nároku na výminky odzvoní. Náhradou bude dotace na stáří hluboko pod životním minimem a adresné dávky skutečně potřebným.

Coby čtyřicátníka mě těší stodvacátý pátý pokus o reformu důchodového systému, který se v posledních týdnech dostal do mediálního popředí. Kolik neupřímnosti je potřeba k tomu, aby reforma zůstávala v setrvalém limbu „parametrických úprav“, dokud kdosi nebude nucen stát se důchodového „systému“ konkurzním správcem? 

„babičko, tohle nepotřebuješ“

Na rozdíl od stávajících důchodců není potřeba mně a většině členů mé generace připomínat, že si svými odvody nešetřím na důchod svůj, nýbrž hradím výminek generaci svých rodičů a starším. To je dobrý první krok k upřímnosti. Krok logicky následující bude očistný, je jím totiž otázka: co vám dědo, babi, platím a nešlo by to dělat lépe? Tuto otázku tuší dnešní čtyřicátníci a dnes narození ji zodpoví. Bude to bolet. Kéž bychom tomu předešli. 

Romantická demokratičnost a solidárnost „systému“ má za důsledek, že řada důchodců – byť ve zcela opačné socioekonomické situaci – svůj důchod dílem nebo zcela nepotřebuje, ale přijímá jej.

Solidární peklo

Pohleďme na dva skutečné příklady ze života:

Důchodkyně Lada (66 let) odešla před rokem do důchodu. Podnikala posledních 30 let, vlastní dva domy a několik obchodů, její „biorytmus“ jí nasměroval v prvním možném termínu do důchodu. Neodváděla víc, než bylo nutné, pobírá důchod 13tis. měsíčně, vychovala jedno dítě. 156tis. ročně je pro ni příjemný bonus, který příhodně rozděluje mezi dvoutýdenní pobyt v lázních na italské Ischii, dvoutýdenní lyžařský pobyt v Alpách. Zbyde jí i na několik příjemných nezbytností. 

Důchodkyně Venuše (67 let) odešla do důchodu před několika lety. Pobírá vdovský důchod 15tis. měsíčně. Většinu svého života strávila jako dělnice a uvaděčka veřejných toalet. Jeden syn je v ústavu pro mentálně postižené, druhý hluboce zadlužený. 15tis. rozděluje mezi splátku exekuce druhého syna, podporu jeho bezdětné domácnosti, tisíc korun na nevýhodnou smlouvu s mobilním operátorem a tři tisíce na splátku podvodně uzavřené smlouvy s nebankovním „poradcem“. Pracuje na poloviční úvazek jako prodavačka, bydlí ve služebním bytě, to jí zajišťuje střechu nad hlavou a skromný příjem na jídlo. 

Jsou to manipulativní příklady? Ovšem že nikoliv. Každý důchodce je trochu Ladou a trochu Venuší. Obě se chovají ve své situaci zcela racionálně. Z pohledu těch, kteří toto financují, se jedná o „solidární peklo“.

Přeci je nebudeme kontrolovat!

Na shora uvedených příkladech je podstatné, že ani Lada ani Venuše svůj důchod v podstatě nepotřebují, i když jsou na tom každá diametrálně jinak. Co s tím? Jde o to přijít na způsob, jakým okecat, že nezodpovědnost dotovat nejde.

Ve snaze „zracionalizovat výdaje na důchody“ je jen krůček ke snaze „zracionalizovat výdaje důchodců“ – a to je opravdová Pandořina skříňka. Až ji nějaký budoucí populista otevře, vodítkem bude zredukovat „uznatelné výdaje“ důchodců na způsob užití starobních důchodů v domovech s pečovatelskou službou. Není to možná intuitivní, ale z důchodů coby nejnutnější podpory jednoho člověka na živobytí někoho cizího nedává smysl hradit na příklad: provoz nesdílené domácnosti, dovolenou, léky nepředepsané lékařem, pořizování dlouhodobého majetku, finanční výpomoc poskytnutou důchodcem komukoliv, … Jak předejít ošklivým diskusím v tomto stylu? 

O dost snazší by bylo handrkování o hospodárnost důchodů i tehdy, kdyby se jednalo o prostředky seniorů seniorům. Kéž by tomu tak bylo, jejich ale nejsou: jsou legislativně vynucenou úhradou od „jejich dětí“. Kdo chce být v situaci, kdy si jeho děti lámou hlavu nad tím, že na něj nemají peníze? Přesně v té situaci starobní důchodci dnes jsou a tahají za stále kratší provaz. 

Mezigenerační křivda

Pozoruhodné je u obou žen i jejich neotřesitelné přesvědčení, že si „svůj důchod zasloužili“, pracovali na něj celý život. To je milosrdná lež. Generace mých rodičů svou prací financovali výminek svým rodičům, výminek stejně (v agregátu) drahý, předčasný a nezodpovědný, jakým je nyní výminek jejich. Ale co se starou přesvědčenou ženou, nebo mužem? I o mnoho mladší z nás bychom těžko přesvědčovali, že jejich přesvědčení je liché, obzvlášť je-li to výhodné. Se skutečnou reformou systému je tedy neodvratně na programu také způsobení pocitu velké mezigenerační křivdy. 

Takhle to myšleno nebylo

Když ve 20. a 30. letech 20. stol. vznikaly institucionální rámce důchodových systémů, problém s jejich deficitem vůbec neexistoval a ani nebyl předvídán. 

Ve 30. letech 20. stol. odstartoval důchodový systém penzí v USA, důchodový věk činil 65 let pro obě pohlaví, průměrný věk dožití činil 59,9 let u mužů a 63,9 let u žen. Průměrný muž ani žena se důchodového věku nikdy nedožili. Tak i ČSR: zavedlo všeobecné důchody v roce 1924 s věkem odchodu do důchodu 65 let, průměrný věk dožití činil v průměru 62 let (očištěno od kojenecké úmrtnosti). Výše příspěvků byla na úrovní jednoho až dvou měsíčních platů na rok, tedy hluboko pod subsistenčním minimem. 

Systém tedy nikdy nezamýšlel učinit ze zdravých lidí na čtvrtinu života rentiéry. Byl zamýšlen coby nástroj základního zaopatření v případě nadprůměrné dlouhověkosti. 

75 let starý průšvih

Až po druhé světové válce státy rezignovaly na vyrovnanost „penzijních účtů“, zejména z důvodu enormního množství válkou postižených.  

Snaha vypořádat se dnes s mezigenerační solidaritou je svým způsobem posledním vypořádáváním s dluhem druhé světové války. Kořeny mezigenerační solidarity (systému pay-as-you-go) tkví v enormních výdajích na důchody válkou zpustošených „potřebných“ majících nehledě na věk všechny myslitelné důvody k pomoci, a v tehdy zcela racionálním mimořádném rozhodnutí státu organizovat solidaritu „všech všem“.  Dlouho po překonání humanitární poválečné katastrofy tu stále máme její přerozdělovací mechanismy. Nebýt války, systém by byl s největší pravděpodobností založen na „individuálních plátcovských účtech“. Krizový poválečný systém transferů „všech všem“, pro politiky i byrokracii tak atraktivní, zůstal zachován, plátci do něj se ale začali dožívat termínu, kdy si směli zcela neplánovaně říci o příliš mnoho svých vlastních peněz zpět Jak prostý mechanismus průšvihu, lhostejno na kterou stranu železné opony se v poválečné Evropě podíváme. 

Hrozně moc zdravých starých

Kdo přišel s nápadem posílat na výminek zdravé lidi? Nikdo. Najednou „tu byli“ – zdraví staří lidé, produkt míru a prosperity. Skutečně potřebnou není v důchodovém systému valorizace hodnoty důchodů, ale nikdy neuskutečňovaná valorizace věku odchodu do důchodu v souladu s původní filosofií systému. Podle prvorepublikového (tj. rozpočtově nedeficitního) schéma by byl v současnosti odchod do důchodu 82 let. Novou definici „stáří“ a „důchodu“ která toto bere v potaz, budou muset stanovit zřejmě naše děti a tedy: za mě bych prosil, buďme na ně hodní.

Odchod do důchodu v 82 letech by neznamenal, že neschopní pracovat by zůstali bezprizorní: vždy je tu k dispozici dostatek sociálních nástrojů pro případ invalidity, nouze, nemoci. Zdraví lidé, nejsa na úplném sklonku života, by se ale při původní filosofii důchodového systému stát rentiéry nemohli, leda že splňují podmínku, která vždy po trvání všech věků byla podmínkou „důchodu/renty“: vlastnictví majetku či zásluh takového druhu, z kterých plyne renta, aniž bych musel pracovat. Jedno ani dvě mnou vychované děti takovým kapitálem nejsou, leda že mou rentu financují ze svého.

Skutečná politická nekorektnost

Demokratizace liberálního kapitalismu umožnila v 19. a 20. století vytáhnout většinu populace z bídy a nekomfortu předkapitalistické éry. Výsledkem je, že jsme byli všichni vytaženi do prostoru, v kterém aristokracie, buržoazie a činorodí lidé vždy byli: do prostoru setrvalé práce a péče o vlastnictví nebo zásluhy, jejichž vyústěním je buď smrt, nebo akumulovaný kapitál zajišťující dotyčnému subsistenci bez práce. Ne každý ale takto touží či umí vést svůj život. Kdo ho tak nevede, je ve svém osobním případě, převeden do celoživotního přehledu má dáti/dal, červeným číslem důchodového systému. 

Kapitalistická surovost agregované důchodové matematiky je ale v dnešní době nesdělitelná, byla by „skutečnou politickou nekorektností“. A to je důvod, proč reformu důchodů nemá žádná z parlamentních stran ani na předposledním místě v politickém programu. Navíc cost-benefitové analýzy „celoživotního příspěvku jednotlivce společnosti“ jsou zavádějící a nejde v nich nalézt spravedlnost, naopak, mohou být snadno studnicí nekonečného zdroje čehosi co lze nazvat novodobými třídními boji. Postmoderní glokalizovaná liberální demokracie má jiná pravidla než kupecké počty, jaká přesně, na tom se neshodujeme. 

Naši drazí výminkáři

Jedním ze scénářů nápravy je tak nebo onak „zdražit práci“, neboli zvýšení daní (ať už se jmenují „daně“ nebo „pojištění“) na financování výminků stávajících seniorů. Globální ekonomické mechanismy ale v tomto případě zafungují zcela neomylně a přesunou práci do regionů světa, kde jsou „výminky“ levnější. 

Sen poválečných generací o skvělém místě pro život vedl k tomu, že jsme vytvořili skvělé drahé místo pro život. Důchodci žijí, jak toužili: atomizovaní ve svých obydlích, nesdílejí je mezigeneračně a ani své náklady jinak nesdružují a nezefektivňují, leda až na úplném sklonku života v domovech pro seniory. A k tomu výdaje na energie a služby, nad kterými by Výminkáři K. V. Reise hlasitě spráskli ruce. 

A tedy, úvaha, která by byla potřebná, ale politicky nepřijatelná, je asi tato: babičky a dědečkové vytvořili drahý způsob pro své stárnutí, a dokonce spolu málo spali, nezplodili dost trumberů, kteří by jejich rentou zaopatřenou čtvrtinu života dotovali, aniž jim nechali grunt, z kterého by to bylo lze. Dohnat to není jak a o naší generaci Husákových dětí to bude platit dvojnásob. Přijde chvíle, kdy se právnímu nároku na dnešní formu starobního důchodu hořce zasmějeme a se zpožděním mnoha dekád jej zrušíme. Náhradou bude dotace na stáří hluboko pod životním minimem – na přilepšenou (jakýsi seniors‘ universal basic income) a adresné dávky skutečně potřebným. 

Zdroje:

podklady důchodových komisí www.duchodova-komise.cz a www.duchodovakomise.cz

Kučera, Milan (1994): Populace České republiky 1918-1991

Česká správa sociálního zabezpečení

Social Security Administration US